Naježeno

Standa stál u dveří vánočního bazaru YWCA a marně se pokoušel do náruče pobrat dárky, co nám za $5 nakoupil. Nemám zdání, jak přesně to probíhalo. Rodiče dovnitř nesmí a děti se vrátí s úhledně převázanými balíčky. Ale přeci jen mne nemohlo nechat klidným, že těch balíků pro nás maj děti víc než my pro ně, jeden tiká a z druhého čouhaj losí parůžky.

Místní noviny z akce publikovaly dvě fotky, na jedné je náš syn a jeho očka září nadšením. No, nakonec to nebylo tak zlé. I ten budík kváká vcelku roztomile.

Když jsme u dárků, v prosinci proběhla akce "Darujte hodinu výuky programování" (Hour of Code). A přestože řada materiálů nepotřebuje překlad nebo je dokonce dostupná v češtině, příliš jsem na ni v Čechách neslyšel ohlas. Níže jsou odkazy, které se Standovi (5) a Svatavě (7) líbily. Martin se letos nezapojil, prý až napřesrok.

1. LEGO Fix the Factory, http://www.lego.com/en-us/mindstorms/games/fix-the-factory - zatímco chápu, že LEGO robota za $350 si nemůže dovolit každý, tahle hra je zdarma. Vlastně je to zjednodušený robot Karel (povely vpřed, otoč, zvedni značku, polož značku), ale s elegantní grafikou
2. Lightbot One Hour Coding, https://play.google.com/store/apps/details?id=com.lightbot.lightbothoc&hl=en - něco podobného, ale už tam jsou cykly a procedury
3. Scratch, http://scratch.mit.edu, je moje nejoblíbenější aplikace z celého seznamu, asi nejbližší skutečnému programování, a umí česky, Svataviny projekty jsou na http://scratch.mit.edu/users/svatule/ Nevýhodou je, že dítě musí být vedeno, samo to nezvládne.
4. Tynder, http://www.tynker.com/hour-of-code/ - furt se mi plete si Tinkerem (dobrá rada - nedoporučujte kolegům Tinker, budete za blbce, a to v lepším případě), do jistě míry podobné Scratch, díky grafice nejzábavnější pro děti, obsahuje kurzy různé obtížnosti
5. Robozzle, http://www.robozzle.com/ - nejtěžší, nejlepší

O mojí Americe

“Tak to přece není, alespoň já teda žiju v jiné Americe,” tweetnu si nad ránem. A pan Moudrý mi na to odpoví: “Ono je těch Amerik asi hodně.” Má recht.

Co se nám před měsícem narodil syn, nacházím zálibu hledat ho v novinových titulcích. “Američané dali na loď laser a střílejí s ním v Perském zálivu.” Martin je americký občan, ostatně jako každé dítě narozené na území Spojených států. “Za protesty proti prezidentovi jsou Američané,” Houpu ho na kolenou. Dobrá práce, Martínku!

Když jsem po porodu vykládal kolegům, jak se u nás zapíjejí děti, vyvolal jsem tím trochu pozdvižení. Pro vnuky prohibice byl obraz podnapilého novopečeného otce zvláště odporný. Že vystřízliví? Netahej nás za nos! A vysvětlujte, že u nás se chodí z porodnice po třech dnech a ne po dni, dvou jako tady. Ve vzduchu zůstalo nevyřčené “ach ti ruští opilci, nebo co jste to za pronárod!”

Stereotypy, teplé kabáty, které se nelehko odkládají. A nemylme se, máme je v šatníku všichni. Jediná výhoda multikulturního světa je, že vás snáze někdo z jiné Ameriky, než v jaké zrovna žijete vy, upozorní, že jste dočista nazí.

Duty calls, http://xkcd.com/386

Byl to porod

"A prosimvás, zavolejte si dopředu, tady jinak v noci nikdo není", říkají nám v porodnici na školení. Já se pak Marjánky ptám, zda by přece jen nechtěla rodit v Ellsworthu nebo Bangoru. Nechtěla.

Potom se dlouho nic neděje. Skoro to vypadá, že porod čeká až dopíšu článek. A s psaním je to takové... koláčové. A taky Ubuntu jsem nainstaloval a přetřídil si fotky.

Citrónový

Když v neděli večer konečně začnu pracovat, praskne Marjánce voda. Je po desáté, sháníme, kdo pohlídá děti a jedem. Zkušená porodní asistentka. co prý napsala knížku o své stáži u Lékařů bez hranic, za sebe pošle zástup a přijde až ráno. Nakonec to celé trvá až do půl čtvrté odpoledne. Závěr je lehce dramatický, neb má dítě otočenou hlavu, místní nechtějí nastřihávat a Marjánka už začíná být unavená.

Ptají se, jestli si nechci sáhnout na klubající se havičku, ale já dobře vím, na které straně lože je moje místo. Aspoň si pak střihnu pupeční šňůru.

V Americe můžete dítě pojmenovat až několik týdnů po porodu (a když na to zapomenete tak i let). Ale Marjánka na mne naléhá, a protože mne učili, že matce na porodním sále se nemá odporovat, vybírám rychle z našich tří kandidátů. Je to Martin.

To je on!

V nejzažší možný termín vyzvednu Svatavu a Standu. Druhé hlídání mi vybouchne, a tak nakonec dorazím i s dětmi na porodní sál, odkud se přesuneme do připraveného pokoje. A další den už domů. Teď už jen počkat si na rodný list a "porodné", které tu neplatí vám, ale naopak platíte vy.

Stejně se to paradoxní, že náš "americký občan" si na svou vlast nebude pamatovat a anglicky bude nejspíš mluvit mnohem hůř než jeho sourozenci.

Surreálné rozhovory se Standou

Rozhovor 1:
- Ve škole hořelo
- Vážně?
- No, a v jídelně z toho popraskal všechen popcorn a museli jsme se jím prokousat ven

Rozhovor 2:
- Co ve škole?
- Sázeli jsme semínka
- Teď na podzim? Co z nich vyroste?
- Už vyrostlo! Zmrzlina.
- Aha
- Nejlepší zmrzlina je banánová.Ta když spadne na koberec, stane se z ní fén.

Nejhorší je, že to pronáší náprosto stejným tónem jako když říká, že k obědu byla pizza a v hodině dělali T-book a B-book ("co je to T-book?" zeptám se a Standa se na mne podívá jak na úplnýho idiota, "přece knížka, kde jsou všechna slova od T!")

Hoří, má panenko!

“To už je třetí auto, co houká a jede směrem k požární zbrojnici. Divný,” povídá Marjánka. Kouknu na Facebook a je to jasný, hoří hospoda, pár bloků od nás. Přesněji, hoří v bytě jednoho z dělníků ubytovaných v podkroví nad ní. Jako disciplinovaný měšťák se nejdu kochat pohledem na plameny, ale sedím doma a sleduju zprávy na internetu.

Jak později zjišťuju, tady na venkově se k požáru chodí. Lidi nosí hasičům občerstvení, hoteliéři s neobsazenými pokoji nabízejí ubytovaným dělníkům zdarma střechu nad hlavou, aspoň na tuto noc, vybírá se na postižené. Americký patos, který obdivuju a zároveň se mu občas posmívám. Už jenom ta fráze, do češtiny nelehko přeložitelná “Because we care!”. Protože my se staráme, protože nám to není jedno.

Když tou ulicí jedu další den na kole, nepozoruju na budově žádné stopy požáru. O pár dní pozděj ji přesto strhnou. Tady se s tím nikdo nepáře. Když nám začne kotel na ohřev vody vydávat divné zvuky, ohodnotí to přivolaný instalatér slovy “Holy shit!”. Na vybourání starého a instalaci nového kotle si musíme počkat, teď se podržte, celých 24 hodin, za což se nám všichni, od instalatéra až po majitelku domu, omlouvají. Jedna z těch chvil, kdy mám chuť emigrovat.

Všechno je jednou poprvé. Stejně mám podezření, že za to může Eat&Run, nádherná knížka od amerického ultramaratonce polského původu Scotta Jurka. Běžím zdejší půlmaraton, v druhé rovinatější půlce se mi daří zrychlit, dvacátý kilometr za 4:00, jak z učebnice, jen mi u toho žbluňká v bříšku. Občerstvovaček je tu totiž mnohem víc než v Praze a v cílové rovince se ukáže, že ani s vodou se to nemá přehánět. Padám na všechny čtyři a zvracím. Lidi mne sledují, já sleduju hodinky, trvá mi to skoro minutu. Do cílených 1:40 se ale nakonec vejdu.

Duck Brook bridge

A měli jsme návštěvu, Ondru, Evu a malou Američanku.

Berlín a Bedna

"V tomto pokoji spala Lana del Rey, ne, neděláme si legraci", přečetl jsem si na dveřích, odhrnul závěs a na první pohled (viz níže) bylo jasné, že se mi v Berlíně bude líbit.

Pohled z okna hostelu

S přednáškou to vypadalo nadějně. Před posluchárnou se shromáždil dav studentů pískající na píšťalky a existovala tedy naděje, že můj zmatený výklad nebude slyšet. Bohužel, ač projevy byly plamenné, nebylo jich mnoho a protestující odtáhli po slabých 30 minutách.

Tihle všichni mi přišli na přednášku

V místě ubytování, Rosa-Luxemburg Strasse jsem měl vše potřebné: několik levných asijských restauraci (doporučuju Maomi a Wok-and-Walk), kavárnu, gay shop, porno kino a tohle nádherný papírnictví.

Ve čtvrtek večer do Prahy, krabičku v Monoloku s papírovými tweety najdu až na druhý pokus.

A potom hlavní bod programu - Bedna. Omylem jedu nikoli do sadů, ale na náměstí Sv. Čecha. A nejsem tu zdaleka sám! Za pár dekád by bylo dobré pro nás duševně slabší zřídit zvláštní kategorii, tzv. gerontoBednu, která se bude konat na jednom místě a týmy budou dostávat stále dokola to stejné zadání.

Na startu dostanu od Káji povinnou zátěž, knihu a dva obrazy. O pár hodin pozděj v tramvaji: "Hele, neznáme se?" "Já myslím, že jo, jen nevím odkud." "Jsem z Wellcome Trust, měl jsem u vás přednášku o RNA editaci" Ještě teď mě mrzí, že jsem se ho nezeptal, na několik technických vypečeností jeho článku.

Brutálním blátivým sešupem pomáham tříčlennému týmu s kočárkem. "Hele, za tohle tě musíme někam pozvat. Jsi z Prahy nebo Brna?" Z Bar Harboru.

Pak už ráno. Usínám. Subjektivně mi přijde, že jsme byli docela dobří, ale to už se zdá být bohužel standardem, ve výsledkách jsme cca v polovině startovního pole.

Do příště musíme zrychlit

Berlín podruhé. Wei-Weiovu výstavu bohužel nestíhám, projdu se z nádraží Braniborskou branou na Unter den Linden, naposledy Alexandrplatz a pak už S-bahn na letiště.

Krásný město. V příštím životě chci být Haribo medvídek.

Matkou v USA

Jak známo, stát zde nevyplácí mateřskou, ani rodičovský příspěvek (jen slevu na dani). Co jsem nevěděl, že se tu očekává, že matka okamžitě po šestinedělí nastoupí zpět na plný úvazek. Až jsem se styděl kolegyním přiznat, že v Čechách byla Marjánka považována za progresivní matku, když se na částečný úvazek vracela už po půl roce.

Na druhou stranu díky tomu nejsou ženy na trhu práce diskriminovány a není problém žádat o místo v těhotenství. Těch šest týdnů je nakonec jen taková delší nemocenská, nebo dovolená. Že máme v Čechách čtyři roky a sociální dávky připadá místním neuvěřitelné, až nepatřičné. "Co já bych dala za šest měsíců", povzdechne si kolegyně, které kvůli dítěti přiletěla na pomoc maminka z Číny. Jesle si nemůže dovolit, manžel tu zatím práci nesehnal a žije kdesi v Karolíně (cesta autem na dva dny). "Kdyby se mu tak časem podařilo přestěhovat se do Bostnu," doufá kolegyně a já si dohledávám, že z Bostonu k nám je to asi tak daleko jak z Prahy do Győru.

Podobné rozhovory tu občas vedu a strašně se pak stydím za svoje problémy: "Kdy se hodláte do Číny vrátit?" "No, máme dvě děti... takže nikdy" (druhé dítě by nebylo pojištěné a nemohlo by chodit do školy) Když jsem se na to ptal jiné čínské kolegyně, říkala, že pozvání k návratu dostane až bude mít dost publikací. Opáčil jsem, že přece má prvoautorský článek v Nature. Odpověděla, že potřebuje dva a k tomu ještě Cell nebo něco podobného. Kolegové nejedou na konferenci v Berlíně, protože indické, ani korejské vízum jim to neumožňuje.

Já vím, v Čechách řehtá úřední šiml hlasitěji a potěmkinovských eurovesniček a Kocourkovů máme dost a dost. Jen chci poznamenat, že tady to občas taky není jednoduchý. Ostatně, abych mohl do Berlína letět s evropskou aerolinkou, psal jsem kvůli tomu 14 emailů. Po lince paní přes služebky - její nadřízená - právnička - je to momentálně u CFO (Chief Financial Officer). Web grantovky to přitom vysvětluje poměrně srozumitelně.

Svatava plete indiánský košík

Standa přednáší v Princetonu

Komise pro boj se zimní trudomyslností

Polární noc, má zvláštní moc... ono se to nezdá, ale když se vracíte domů za tmy a pohybujete se po trase školka - práce - sem/tam obchod, působí to opravdu trochu depresivně. A když pak zavřou i ten obchod!

Ústav se tomu postavil čelem a rozhodl se zimu rozzářit, doslova - dotací na nákup svítidel. Větší úspěch však mělo rozdávání mandarinek a kávy. Snad i proto vyšel v bulletinu inzerát: "hledáme dobrovolníky do Komise pro boj se zimní trudomyslností". Sice nevím, kde mi hlava stojí, ale řekněte, mohl jsem se snad něčeho takového nestat členem?

Američané se v zimně pohybují výhradně auty. Když jdu ze Standovy školky do práce (10-15 min), běžně se stává, že někdo známý zastaví a nabízí odvoz. Paradoxně tu proto nepotřebujete tak teplé oblečení jako v Praze. Není důvod venku stát, buďto se zahřejete pohybem nebo dorazíte k autu.

Březen je měsíc, kdy se oba budem muset nadvakrát daňově přiznat, jednou zde a podruhé v Čechách. Obnáší to mj. odeslání pasů (originálů!) kamsi do Texasu. Abychom na zimu ještě nevzpomínali se slzou v oku.

Naše nová lampa

Včera byl Sendvič a Jeníčci navzdory mému držkování nalezli BLAZENOST a skončili desátí. Marjánka se mi posmívá, neb jsem si koupil od Estonky lampu (viz výše) ve stylu mainského rokoka, kterému jsem se před rokem poškleboval a složitě domlouval nákup z IKEA. Něco na tom bude, vůbec bych se nedivil, kdybychom po pár letech dopadli takhle:

Žena a já jsme v Maine 5 let, takto jsme to oslavili

ŽE JSTE Z MAINE SE POZNÁ KDYŽ...

1. Pod pojmem "dopravní zácpa" si představíte deset aut jedoucích za traktorem.
2. "Dovolená" pro vás znamená jet na víkend do Bangoru (cca 30 000 obyvatel a jedno letiště, pozn. překl.)
3. Vzdálenost měříte v hodinách.
4. Znáte několik lidí, kteří se srazili se s losem více než jednou.
5. Často v jeden den přepínáte z vytápění na klimatizaci a zpět.
6. I v létě máte na posteli teplou péřovou duchnu.
7. Vaši prarodiče jezdí přes 100km/h několika stopy čerstvého sněhu a nedostanou smyk.
8. Vídáte na společenských událostech lidi v loveckém oblečku.
9. Na domě a garáži máte kvůli bezpečnosti světlo, ale dveře necháváte nezamčené.
10. Hlavní skupiny potravin jsou pro vás losí maso, pivo, ryby a borůvky.
11. V autě máte zapalovací kabely a vaše přítelkyně ví, jak je použít.
12. Před obchodem neustále stojí čtyři prázdná auta s klíčky v zapalování a běžícím motorem.
13. Kostým na Halloween šijete tak, aby se vašemu dítěti pod něj vešla zimní bunda.
14. V zimně se vám řídí líp, neb díry v silnicích jsou vyplněny sněhem.
15. Za sexy spodní prádlo povařujete teplé vlněné ponožky a flanelové pyžamo.
16. Vaše čtyři roční období jsou skoro zima / zima / ještě zima / opravy silnic.
17. I ve spěchu vám to trvá do obchodu tři hodiny, neboť musíte prohodit pár slov s každým koho ve městě potkáte.
18. Výše uvedenému rozumíte a za chvíli to rozešlete všem svým mainským přátelům.

---

JSTE-LI MAIŇAN, máte v šatníku flanelovou košili,
ALE PRAVÝ MAIŇAN JSTE TEPRVE, pokud jí nosíte s kravatou.

JSTE-LI MAIŇAN, víte o zkratkách po polňačkách,
ALE PRAVÝ MAIŇAN JSTE TEPRVE když jimi dokážete objet budky na výběr mýta.

JSTE-LI MAIŇAN, vlastníte náklaďák,
ALE PRAVÝ MAIŇAN JSTE TEPRVE pokud má náhon na všechny čtyři, stojan na pušku, vpředu sněžný pluh a vzadu psa.

JSTE-LI MAIŇAN, chodíte na dobročinné večeře do kostela,
ALE PRAVÝ MAIŇAN JSTE TEPRVE když to máte jako zábavu na páteční večer.

JSTE-LI MAIŇAN, když vyslovujete "Amišis",
ALE PRAVÝ MAIŇAN JSTE TEPRVE když u Amišů děláte všechny své nákupy.

JSTE-LI MAIŇAN, čtete Odborářského Vůdce,
ALE PRAVÝ MAIŇAN JSTE TEPRVE když věříte tomu, co se tam píše.

JSTE-LI MAIŇAN, znáte každého ve městě,
ALE PRAVÝ MAIŇAN JSTE TEPRVE jsou-li s vámi všichni příbuzní.

JSTE-LI MAIŇAN, v sobotu jezdíte s odpadky na skládku,
ALE PRAVÝ MAIŇAN JSTE TEPRVE odvážíte-li si toho víc než jste přivezli.

Převzato z http://webpages.charter.net/lorilady/Maine.html

Střípky

Mainská zima je zlá a noci dlouhé. Už tři měsíce zápasím s němčinou  na Duolingo a od Vánoc navíc s piánem (Playground Sessions): Lean On Me (verze bez doprovodu, verze s bubny), o Legu Mindstorms nemluvě.

Nad záchody ve školce je nápis Bathroom / Baños / Kouplena. Kdyby Standa uměl číst, určitě by to ocenil.

Kanceláří se šíří drb, že jistý ajťák se bude ženit. "A ve svátost manželství ho uvedu já", povídá S. "Jak? Jako že je oddáš?" ptám se, "a to z jakýho titulu?" "Jsem už několik let veřejný notář," odpoví S. "A jak ses jím stal?" nechápe středoevropan. "Jednoduše, vyplnil jsem formulář a zaplatil 50 dolarů," uzemní mne S., "vymínil jsem si jen, že to nebude v kostele a nebudu muset mít sako."

Novoroční účetnictví. Za zdravotní pojištění platím každý měsíc 35 000 Kč (většina z toho je příspěvek zaměstnavatele). Nevztahuje se to na zubaře, ten je zvlášť - za Svataviny dvě plomby přišel účet na 10 000 Kč (většinu pokryje pojistka, spoluúčast 20%). Kvalita  a cena pojištění se u nás neodvíjí od pozice nebo výše platu, stejně platí i holky od myší či noční hlídači (mají-li jako já 2 děti a nepojištěného partnera). Vzpomeňte si na to, až vám budou povídat, jak by chudým v Česku bylo blaze nebýt vysokých odvodů do státního.

Profesor čínského původu, tipoval bych na 40, nám po přednášce vykládá, jak se dostal do USA a proč začal studovat biostatistiku: "Víte, to byl tenkrát v Pekingu nově otevřený obor a aby nalákali studenty, nemusela se na něj dělat zkouška z marxismu-leninismu."

Američané neznají Prasátko Pepinu. Kdekoli se s ní ukážeme, slaví obrovský úspěch.

Christmas Bazaar a jiné sváteční radosti

Občas se nám to stane. Slovní spojení či společenská situace, kterou Američani necítí potřebu vysvětlovat, neb každý přece ví. Každý ví kolik řádově stojí výměna oleje, jaký očekávat účet od zubaře či jak nastartovat sněžnou frézu. A taky co je to Christmas Bazaar.

Balení dárků

Letáček donesla Sváťa ze školy, nicméně akci pořádala YWCA. Pochopil jsem z toho, že to má něco společného s dárky, že má mít u sebe nějaké peníze a že rodiče mají zakázaný vstup do budovy. To poslední se nakonec moc nedodržovalo, protože venku byla už opravdu zima.

Přijde mi to dobrý nápad. Děti si na akci donesou seznam, pro koho potřebují dárek, a z akce dorazí s taškou plnou zabalených (!) balíčků a tajuplným úsměvem. Dárky kupují, víc by se mi líbilo, kdyby je i vyráběli, ale co už. Za tři dolary! Čekal jsem, že to budou cetky a reklamní předměty.

Příjezd Santy o pár dní dříve

Když jsme pod stromečkem dárky rozbalili, trochu mi to vyrazilo dech. Pro mne čepice a rukavice ("jsem věděla, žes je zapomněl v New Jersey"), pro Marjánku krásná porcelánová konvice, pro Standu už ani nevím. Rozhodně ne nic, co by se dalo koupit za čtvrťák. Sponzorovali snad Bazaar Rotchildové? Byl očekáván náš dar na konto YWCA? Nebo měla mít Svatava předem koupený lístek a zdvořilí Američané ji pustili dovnitř i bez něj. To už se nikdy nedozvíme.

A sněží a sněží