Berlín a Bedna

"V tomto pokoji spala Lana del Rey, ne, neděláme si legraci", přečetl jsem si na dveřích, odhrnul závěs a na první pohled (viz níže) bylo jasné, že se mi v Berlíně bude líbit.

Pohled z okna hostelu

S přednáškou to vypadalo nadějně. Před posluchárnou se shromáždil dav studentů pískající na píšťalky a existovala tedy naděje, že můj zmatený výklad nebude slyšet. Bohužel, ač projevy byly plamenné, nebylo jich mnoho a protestující odtáhli po slabých 30 minutách.

Tihle všichni mi přišli na přednášku

V místě ubytování, Rosa-Luxemburg Strasse jsem měl vše potřebné: několik levných asijských restauraci (doporučuju Maomi a Wok-and-Walk), kavárnu, gay shop, porno kino a tohle nádherný papírnictví.

Ve čtvrtek večer do Prahy, krabičku v Monoloku s papírovými tweety najdu až na druhý pokus.

A potom hlavní bod programu - Bedna. Omylem jedu nikoli do sadů, ale na náměstí Sv. Čecha. A nejsem tu zdaleka sám! Za pár dekád by bylo dobré pro nás duševně slabší zřídit zvláštní kategorii, tzv. gerontoBednu, která se bude konat na jednom místě a týmy budou dostávat stále dokola to stejné zadání.

Na startu dostanu od Káji povinnou zátěž, knihu a dva obrazy. O pár hodin pozděj v tramvaji: "Hele, neznáme se?" "Já myslím, že jo, jen nevím odkud." "Jsem z Wellcome Trust, měl jsem u vás přednášku o RNA editaci" Ještě teď mě mrzí, že jsem se ho nezeptal, na několik technických vypečeností jeho článku.

Brutálním blátivým sešupem pomáham tříčlennému týmu s kočárkem. "Hele, za tohle tě musíme někam pozvat. Jsi z Prahy nebo Brna?" Z Bar Harboru.

Pak už ráno. Usínám. Subjektivně mi přijde, že jsme byli docela dobří, ale to už se zdá být bohužel standardem, ve výsledkách jsme cca v polovině startovního pole.

Do příště musíme zrychlit

Berlín podruhé. Wei-Weiovu výstavu bohužel nestíhám, projdu se z nádraží Braniborskou branou na Unter den Linden, naposledy Alexandrplatz a pak už S-bahn na letiště.

Krásný město. V příštím životě chci být Haribo medvídek.