Jak se to stane, že má tak špatný člověk jako já kolem sebe tolik dobrých lidí?
Ve středu objedem s Markétou Park Loop okruh kolem národního parku Acadia. Na sraz jsem přijdu pozdě cca o 15 minut - a to je jenom začátek. O víkendu mne čeká Boston, tak sbírám tipy a Markéta radí, abych jel na Harvard Square. Ptám se své internetové známé, Pavlíny, a ta říká, že to je bezva, že 5min odtama bydlí a že zajdeme na kafe.
"Přijedu mezi druhou a třetí", píšu jí optimistricky a v tu chvíli tomu opravdu věřím. "Spíš mezi půl čtvrtou a čtvrtou", upřesňuju z Portlandu, protože ještě nevím co mne čeká. V Bostonu mají zácpu i v sobotu, freneticky přejíždím z pruhu do pruhu. V Maine se řidiči z Massachusetts titulují mass-ass, jak asi říkají mesečusstí nám z Prahy? Vjíždím do tunelů, kde mi přestává fungovat navigace, takže vyjíždím dost náhodně. Dosáhnu Massachusetts Avenue a povím vám, představoval jsem si ten Harvard honosnější... A pak mi dojde, že jsem sice na správné silnici, ale úplně špatně, neb Boston je jen to uprostřed, jakoby Praha byla jen Praha 1, ale Novém Město nebo Malá Strana už by se počítaly jinak, znova od jedničky. Cíl se nacházi 10km severněji. Pavlíně už nic nepíšu, vjedu do centra a je to peklo. Jsem pomalejší než chodci, parkovné stojí víc než všechna dnešní mýta dohromady a těch posledních 5km prostě doběhnu.
Když s 3h zpožděním, zpocený a udýchaný vbíhám do kavárny, Pavlína a Miloš tam stále ještě sedí. Jedno rychlé preso, pak ten Harvard, fotka na schodech knihovny, trochu zklamání, ale možná už to prostě nemám sílu vnímat. Pohled na hodinky napoví, že teď jsem měl být někde úplně jinde. Dostanu lístek a dobré rady a než stihnu nastoupit do auta, už mám v mobilu SMS, že imigrační šlo jak po másle a že čekají v příletové hale. No, potěš koště.
Ráno ve Woburnu vysvětluju dětem, že do Bar Harboru ještě pojedem 5-6 hodin autem. Svatava si odfrkne a prohlásí: "Pche. V Chorvatsku to bylo lepší, tam bylo moře hned za hotelem." A pak najednou jsme doma a dům už není prázdný, ale plný lego kosteček.
