“To už je třetí auto, co houká a jede směrem k požární zbrojnici. Divný,” povídá Marjánka. Kouknu na Facebook a je to jasný,
hoří hospoda, pár bloků od nás. Přesněji, hoří v bytě jednoho z dělníků ubytovaných v podkroví nad ní. Jako disciplinovaný měšťák se nejdu kochat pohledem na plameny, ale sedím doma a sleduju zprávy na internetu.
Jak později zjišťuju, tady na venkově se k požáru chodí. Lidi nosí hasičům občerstvení, hoteliéři s neobsazenými pokoji nabízejí ubytovaným dělníkům zdarma střechu nad hlavou, aspoň na tuto noc, vybírá se na postižené. Americký patos, který obdivuju a zároveň se mu občas posmívám. Už jenom ta fráze, do češtiny nelehko přeložitelná “
Because we care!”. Protože my se staráme, protože nám to není jedno.
Když tou ulicí jedu další den na kole, nepozoruju na budově žádné stopy požáru. O pár dní pozděj ji přesto strhnou. Tady se s tím nikdo nepáře. Když nám začne kotel na ohřev vody vydávat divné zvuky, ohodnotí to přivolaný instalatér slovy “Holy shit!”. Na vybourání starého a instalaci nového kotle si musíme počkat, teď se podržte, celých 24 hodin, za což se nám všichni, od instalatéra až po majitelku domu, omlouvají. Jedna z těch chvil, kdy mám chuť emigrovat.
Všechno je jednou poprvé. Stejně mám podezření, že za to může Eat&Run, nádherná knížka od amerického ultramaratonce polského původu Scotta Jurka. Běžím zdejší půlmaraton, v druhé rovinatější půlce se mi daří zrychlit,
dvacátý kilometr za 4:00, jak z učebnice, jen mi u toho žbluňká v bříšku. Občerstvovaček je tu totiž mnohem víc než v Praze a v cílové rovince se ukáže, že ani s vodou se to nemá přehánět. Padám na všechny čtyři a zvracím. Lidi mne sledují, já sleduju hodinky, trvá mi to skoro minutu. Do cílených 1:40 se ale nakonec vejdu.
 |
| Duck Brook bridge |
A měli jsme návštěvu, Ondru, Evu a malou Američanku.
