Hoří, má panenko!

“To už je třetí auto, co houká a jede směrem k požární zbrojnici. Divný,” povídá Marjánka. Kouknu na Facebook a je to jasný, hoří hospoda, pár bloků od nás. Přesněji, hoří v bytě jednoho z dělníků ubytovaných v podkroví nad ní. Jako disciplinovaný měšťák se nejdu kochat pohledem na plameny, ale sedím doma a sleduju zprávy na internetu.

Jak později zjišťuju, tady na venkově se k požáru chodí. Lidi nosí hasičům občerstvení, hoteliéři s neobsazenými pokoji nabízejí ubytovaným dělníkům zdarma střechu nad hlavou, aspoň na tuto noc, vybírá se na postižené. Americký patos, který obdivuju a zároveň se mu občas posmívám. Už jenom ta fráze, do češtiny nelehko přeložitelná “Because we care!”. Protože my se staráme, protože nám to není jedno.

Když tou ulicí jedu další den na kole, nepozoruju na budově žádné stopy požáru. O pár dní pozděj ji přesto strhnou. Tady se s tím nikdo nepáře. Když nám začne kotel na ohřev vody vydávat divné zvuky, ohodnotí to přivolaný instalatér slovy “Holy shit!”. Na vybourání starého a instalaci nového kotle si musíme počkat, teď se podržte, celých 24 hodin, za což se nám všichni, od instalatéra až po majitelku domu, omlouvají. Jedna z těch chvil, kdy mám chuť emigrovat.

Všechno je jednou poprvé. Stejně mám podezření, že za to může Eat&Run, nádherná knížka od amerického ultramaratonce polského původu Scotta Jurka. Běžím zdejší půlmaraton, v druhé rovinatější půlce se mi daří zrychlit, dvacátý kilometr za 4:00, jak z učebnice, jen mi u toho žbluňká v bříšku. Občerstvovaček je tu totiž mnohem víc než v Praze a v cílové rovince se ukáže, že ani s vodou se to nemá přehánět. Padám na všechny čtyři a zvracím. Lidi mne sledují, já sleduju hodinky, trvá mi to skoro minutu. Do cílených 1:40 se ale nakonec vejdu.

Duck Brook bridge

A měli jsme návštěvu, Ondru, Evu a malou Američanku.