Byl to porod

"A prosimvás, zavolejte si dopředu, tady jinak v noci nikdo není", říkají nám v porodnici na školení. Já se pak Marjánky ptám, zda by přece jen nechtěla rodit v Ellsworthu nebo Bangoru. Nechtěla.

Potom se dlouho nic neděje. Skoro to vypadá, že porod čeká až dopíšu článek. A s psaním je to takové... koláčové. A taky Ubuntu jsem nainstaloval a přetřídil si fotky.

Citrónový

Když v neděli večer konečně začnu pracovat, praskne Marjánce voda. Je po desáté, sháníme, kdo pohlídá děti a jedem. Zkušená porodní asistentka. co prý napsala knížku o své stáži u Lékařů bez hranic, za sebe pošle zástup a přijde až ráno. Nakonec to celé trvá až do půl čtvrté odpoledne. Závěr je lehce dramatický, neb má dítě otočenou hlavu, místní nechtějí nastřihávat a Marjánka už začíná být unavená.

Ptají se, jestli si nechci sáhnout na klubající se havičku, ale já dobře vím, na které straně lože je moje místo. Aspoň si pak střihnu pupeční šňůru.

V Americe můžete dítě pojmenovat až několik týdnů po porodu (a když na to zapomenete tak i let). Ale Marjánka na mne naléhá, a protože mne učili, že matce na porodním sále se nemá odporovat, vybírám rychle z našich tří kandidátů. Je to Martin.

To je on!

V nejzažší možný termín vyzvednu Svatavu a Standu. Druhé hlídání mi vybouchne, a tak nakonec dorazím i s dětmi na porodní sál, odkud se přesuneme do připraveného pokoje. A další den už domů. Teď už jen počkat si na rodný list a "porodné", které tu neplatí vám, ale naopak platíte vy.

Stejně se to paradoxní, že náš "americký občan" si na svou vlast nebude pamatovat a anglicky bude nejspíš mluvit mnohem hůř než jeho sourozenci.