Dobročinnost - made in USA

Jelikož číst si tu, jak se nám dnes opět nepodařilo nastartovat sněžnou frézu, by vás určitě nebavilo, povíme si něco o dobročinnosti.

S blížícími se Vánoci přibývá nejen sněhuláků a barevných světýlek, ale především sbírek. YMCA nás požádala o polívky v konzervě, ve škole poptávali chleba v prášku a vzkazovali, že učitelé rozhodně nechtějí vánoční dárky, ale kdybychom si to nemohli odpustit, doporučují níže uvedenou charitu.

Jako Čecha vás to nemůže nepřekvapit. Dobrovolníky postavená dětská hřiště, rodiče pomáhající s výukou, firemní komunitní zahrádka, z které JAX neuvidí ani ředkvičku, neb 100% sklizně jde potřebným. USA jsou charitativní velmoc a ročně se tu vybere přes 300 miliard dolarů (2% HDP), v naprosté většině od jednotlivců (tj. nikoli od firem jako v Čechách).

Já z toho byl z počátku docela nadšenej, později vás napadne, že vy většinu těch peněz rozdáte jaksi mimochodem, bez přemýšlení. Třeba si koupíte koláč na Independence Day. Všechny stánky nějaké charitě přispívají a otázka zní - komu přispějete vy? Požere vaše dolary "neziskovka", co většinu vybraných prostředků utratí za režii? Máte chuť na koláč a ne si hledat na internetu s kým máte tu čest. A ten pejsek za mřížemi vypadá tak smutně.

Andrew Carnegie (nápověda: Carnegie Hall, Carnegie-Mellon University) v 19. století z ničeho vybudoval největší americké ocelárny. Podle dnešních měřítek se k dělníkům choval neskutečně tvrdě a rostoucí zisk šel i na vrub nízkých mezd v jeho továrnách. On ale tvrdil, že peníze dokáže investovat lépe a že tedy bude pro všechny lepší, když o nich rozhodne on než aby je vyplatil svým zaměstnancům. Zároveň dobročinnost považoval za (morální) povinnost, byť neukotvenou v zákonech, a jeho Evangelium bohatsví dodnes nachází následovníky (Buffet, Gates, nejnověji třeba Zuckenberg). Obojí má k představám českých libertariánů ("greed is good", "s penězi si může každý dělat co chce") hodně daleko.

Pocit vykonaného dobra zahřeje v každém případě a my to budeme potřebovat. Zvlášť jestli nás zradí 11.5 koňských sil "snow bloweru" a ke slovu přijde lopata. V sobotu má být mínus patnáct a v neděli připadne deset čísel.

Díkůvzdání

Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, osmnácti mýtnými branami, pěti mosty, šesti nadjezdy a jedním tunelem leží Princeton. Jeli jsme tam za Evičkou a Ondrou oslavit letošní Díkůvzdání. Univerzitním kampusem, oním krásným americkým snem o Cambridge, na sebe hulákaly naše děti, rušíce tak možná některého z místních 24 nobelistů. Krom povyku provozovali též hon na veverky, co jsou tu natolik oprsklé a vypasené, až jsem se místy bál, že nějakou opravdu chytí.

Podvakráte jsme byli v New Yorku. Eva nám skrze knihovnu zajistila lítstky na letadlovou loď Intrepid, prošli jsme Times Square (takhle nějak si představuju peklo), pátou a sedmou avenue, jižní část Central Parku, poobědvali v čínské čtvrti a za dvě hodiny proběhli Museum of Modern Arts (fotky a průchod zde). Tam bych se rád jednou vrátil.

Times Square

Interpid - velitelský můstek

Interpid - paluba

Večer v Central Parku

V dáli, mlze a dešti - socha svobody

Křižovatka

Interpid - byli jsme vyfoceni

Snad ještě hezčí byly sochy v Princetonu uprostřed parku, či spíše arboreta Grouds for Sculpture, od kopií známých děl, přes velmi konkrétní až po zcela abstraktní (co jsem nechápal a nefotil).

Čarodějnice

Výkřik

Standův křík

Ticho

Ondra uprostřed  Rousseaova snu

Ve středu přivezli našim hostitelům troubu, a tak mohl ve čtvrtek večer nastat onen slavnostní okamžik - pečení krůtích prsou, ke kterým se přikusuje nádivka a zalévaj se brusinkovou omáčkou. V pátek jsme ještě zajeli do zdejšího Discovery Musea (díky Evě opět zdarma), v sobotu sedli do auta a za necelých 12 hodin byli doma. Na zahradu dopadaly první sněhové vločky.

Děvčata se češou

Zatímco Standa si zabral místo

Poslední den v Discovery muzeu

Škola a školka

"O děti se neboj", znělo unisono, když jsem se po příjezdu ptal jak je místní škola připravená na anglicky nemluvící děti, "důležité je, abyste bydleli na východní části ostrova," dodávali někteří. Příslušnost ke škole se určuje podle místa bydliště. Dobrá škola tak mimo jiné zhodnocuje nemovitosti stojící v daném okrsku. Na ostrově máme čtyři, naše Conners Emerson School je přímo v Bar Harboru, tedy nejlépe připravená na děti cizinců z Jackson Laboratory.

Svatavu jsme do ní odvedli ani ne týden po příletu. Děti zahajují školní docházku už v pěti letech a nultý ročník (kindegarten) supluje naši školku. Kreslí, hrají si, učí se písmenka. Svatava se přes prázdniny naučila hláskovat a psát (do té doby znala jen tiskací písmenka) a od září nastoupila do prvního ročníku. Ve třídě je jich dvanáct, z toho dvě cizinky, a nyní se věnují hlavně čtení. Angličtina má nepravidelnou výslovnost, děti se tak učí číst jinak než u nás - neslabikují, ale čtou rovnou celá slova. Každý den nosí ze školní knihovny jednu, dvě knížky a za domácí úkol je musí přečíst.

Na škole jsou nejlepší školní autobusy. Každé ráno svážejí děti a odpoledne zase rozvážejí. Vypadají opravdu tak, jak je znáte ze Simpsonových. Všechny třídy tedy musí začínat a končit stejně, prvňáci tak mají na naše poměry nezvykle dlouhý rozvrh, od 8:15 do 15:00.

Ze školky (pre-school) tak nadšení nejsme. Stát se tu o předškolní vzdělání vůbec nestará, nepočítám-li slevu na dani, ale nabídek od soukromníků je dost. Přihlásili jsme Standu na dvě dopoledne v týdnu do YMCA, aby se dostal do anglicky mluvícího prostředí. První dva dny jsem tam byl s ním - a byl jsem zděšený. Neschopné učitelky, hry neodpovídající věku a do toho je učili psát. Čtyřleté děti! Půlka z nich neuměla vzít tužku do ruky. Já vím, že jsme v Praze měli mimořádně dobrou školku, ale tohle mi hlava nebrala a snažil jsem se po známých pídit po něčem jiném, abych se dozvěděl, že YMCA je ještě velmi dobrá instituce a jsou i mnohem, mnohem horší. Standa je naštěstí kliďas, který se do školky těší na nové hračky a paní učitelkou se nenechá příliš rozptylovat. A je to jenom na rok. V říjnu přinesl domů velké písmeno B se slovy "to je mašinka!"

Další zprávy a fotky jsou Marjánčině blogu.

Výlet kolem Long Pondu a předzvěsti Halloweenu

Urzon kanadský

Více zpráv o tom, jak se tu máme, najdete na Marjánčině blogu.

Návštěva z Pensylvánie

Když se myš 40 sekund nepohne, bereme to tak že spí.

Pokývám hlavou na souhlas a aby to nevypadalo, že spím já.

Pak myš dáme do nové klece a počkáme, za jak dlouho se tam bude cítit natolik dobře, že se odváží usnout.

V téhle zasedačce jsem ještě nebyl. Nějaká přetopená. Ale zadní stěna je skleněná a skrz ní je překrásný výhled.

Ona myš potřebuje spát každé tři až čtyři hodiny!

Pracovní hypotéza: jsem myš.

Tenhle meeting se mi v pátek bez bližšího komentáře objevil v pondělním rozvrhu. Snažím se především uhádnout, k čemu bych jim mohl být dobrý. V poklusu jsem zhlt půlku oběda, ale na kávu už nedošlo. Potlačuji zívnutí.

Myš dáme do klece s běhacím kolotočem a týden jim od sedmi do sedmi svítíme. Pak zhasnem a už nikdy nerozsvítíme. Počítač počítá, kdy běhá na kolotoči.

Aha. Teda vlastně neaha: “Já se omlouvám, ale můžu se zeptat, proč to vlastně celé děláme?”

Vloží se do toho K: “Víte, tady pan profesor má takový model, kde s narůstající bdělostí roste drajv zase usnout. Spánek je v něm vlastně základní, normální stav, do kterého se stále vracíme.

Tak takhle já tu žiju.

Podzimní

Návštěva z New Yorku

Maják v Bass Harboru

Krabící

Více zpráv o tom, jak se tu máme, najdete na Marjánčině blogu.

Champlain Mountain, Hole Witch Pond

Z Michle k nám přiletěla Babička Anička

Více zpráv o tom, jak se tu máme, najdete na Marjánčině blogu.