Dobročinnost - made in USA

Jelikož číst si tu, jak se nám dnes opět nepodařilo nastartovat sněžnou frézu, by vás určitě nebavilo, povíme si něco o dobročinnosti.

S blížícími se Vánoci přibývá nejen sněhuláků a barevných světýlek, ale především sbírek. YMCA nás požádala o polívky v konzervě, ve škole poptávali chleba v prášku a vzkazovali, že učitelé rozhodně nechtějí vánoční dárky, ale kdybychom si to nemohli odpustit, doporučují níže uvedenou charitu.

Jako Čecha vás to nemůže nepřekvapit. Dobrovolníky postavená dětská hřiště, rodiče pomáhající s výukou, firemní komunitní zahrádka, z které JAX neuvidí ani ředkvičku, neb 100% sklizně jde potřebným. USA jsou charitativní velmoc a ročně se tu vybere přes 300 miliard dolarů (2% HDP), v naprosté většině od jednotlivců (tj. nikoli od firem jako v Čechách).

Já z toho byl z počátku docela nadšenej, později vás napadne, že vy většinu těch peněz rozdáte jaksi mimochodem, bez přemýšlení. Třeba si koupíte koláč na Independence Day. Všechny stánky nějaké charitě přispívají a otázka zní - komu přispějete vy? Požere vaše dolary "neziskovka", co většinu vybraných prostředků utratí za režii? Máte chuť na koláč a ne si hledat na internetu s kým máte tu čest. A ten pejsek za mřížemi vypadá tak smutně.

Andrew Carnegie (nápověda: Carnegie Hall, Carnegie-Mellon University) v 19. století z ničeho vybudoval největší americké ocelárny. Podle dnešních měřítek se k dělníkům choval neskutečně tvrdě a rostoucí zisk šel i na vrub nízkých mezd v jeho továrnách. On ale tvrdil, že peníze dokáže investovat lépe a že tedy bude pro všechny lepší, když o nich rozhodne on než aby je vyplatil svým zaměstnancům. Zároveň dobročinnost považoval za (morální) povinnost, byť neukotvenou v zákonech, a jeho Evangelium bohatsví dodnes nachází následovníky (Buffet, Gates, nejnověji třeba Zuckenberg). Obojí má k představám českých libertariánů ("greed is good", "s penězi si může každý dělat co chce") hodně daleko.

Pocit vykonaného dobra zahřeje v každém případě a my to budeme potřebovat. Zvlášť jestli nás zradí 11.5 koňských sil "snow bloweru" a ke slovu přijde lopata. V sobotu má být mínus patnáct a v neděli připadne deset čísel.

Díkůvzdání

Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, osmnácti mýtnými branami, pěti mosty, šesti nadjezdy a jedním tunelem leží Princeton. Jeli jsme tam za Evičkou a Ondrou oslavit letošní Díkůvzdání. Univerzitním kampusem, oním krásným americkým snem o Cambridge, na sebe hulákaly naše děti, rušíce tak možná některého z místních 24 nobelistů. Krom povyku provozovali též hon na veverky, co jsou tu natolik oprsklé a vypasené, až jsem se místy bál, že nějakou opravdu chytí.

Podvakráte jsme byli v New Yorku. Eva nám skrze knihovnu zajistila lítstky na letadlovou loď Intrepid, prošli jsme Times Square (takhle nějak si představuju peklo), pátou a sedmou avenue, jižní část Central Parku, poobědvali v čínské čtvrti a za dvě hodiny proběhli Museum of Modern Arts (fotky a průchod zde). Tam bych se rád jednou vrátil.

Times Square

Interpid - velitelský můstek

Interpid - paluba

Večer v Central Parku

V dáli, mlze a dešti - socha svobody

Křižovatka

Interpid - byli jsme vyfoceni

Snad ještě hezčí byly sochy v Princetonu uprostřed parku, či spíše arboreta Grouds for Sculpture, od kopií známých děl, přes velmi konkrétní až po zcela abstraktní (co jsem nechápal a nefotil).

Čarodějnice

Výkřik

Standův křík

Ticho

Ondra uprostřed  Rousseaova snu

Ve středu přivezli našim hostitelům troubu, a tak mohl ve čtvrtek večer nastat onen slavnostní okamžik - pečení krůtích prsou, ke kterým se přikusuje nádivka a zalévaj se brusinkovou omáčkou. V pátek jsme ještě zajeli do zdejšího Discovery Musea (díky Evě opět zdarma), v sobotu sedli do auta a za necelých 12 hodin byli doma. Na zahradu dopadaly první sněhové vločky.

Děvčata se češou

Zatímco Standa si zabral místo

Poslední den v Discovery muzeu