Mainská zima je zlá a noci dlouhé. Už tři měsíce zápasím s němčinou na Duolingo a od Vánoc navíc s piánem (Playground Sessions): Lean On Me (verze bez doprovodu, verze s bubny), o Legu Mindstorms nemluvě.
Nad záchody ve školce je nápis Bathroom / Baños / Kouplena. Kdyby Standa uměl číst, určitě by to ocenil.
Kanceláří se šíří drb, že jistý ajťák se bude ženit. "A ve svátost manželství ho uvedu já", povídá S. "Jak? Jako že je oddáš?" ptám se, "a to z jakýho titulu?" "Jsem už několik let veřejný notář," odpoví S. "A jak ses jím stal?" nechápe středoevropan. "Jednoduše, vyplnil jsem formulář a zaplatil 50 dolarů," uzemní mne S., "vymínil jsem si jen, že to nebude v kostele a nebudu muset mít sako."
Novoroční účetnictví. Za zdravotní pojištění platím každý měsíc 35 000 Kč (většina z toho je příspěvek zaměstnavatele). Nevztahuje se to na zubaře, ten je zvlášť - za Svataviny dvě plomby přišel účet na 10 000 Kč (většinu pokryje pojistka, spoluúčast 20%). Kvalita a cena pojištění se u nás neodvíjí od pozice nebo výše platu, stejně platí i holky od myší či noční hlídači (mají-li jako já 2 děti a nepojištěného partnera). Vzpomeňte si na to, až vám budou povídat, jak by chudým v Česku bylo blaze nebýt vysokých odvodů do státního.
Profesor čínského původu, tipoval bych na 40, nám po přednášce vykládá, jak se dostal do USA a proč začal studovat biostatistiku: "Víte, to byl tenkrát v Pekingu nově otevřený obor a aby nalákali studenty, nemusela se na něj dělat zkouška z marxismu-leninismu."
Američané neznají Prasátko Pepinu. Kdekoli se s ní ukážeme, slaví obrovský úspěch.
