Zpráva o stavu Unie

"A co je u vás nového? Jak se máte?" ptá se bývalá kolegyně a já váhám. Že píšu novoroční zápisek 7. února vypovídá o tom, jak se nám teď vede, asi víc než cokoli jiného. A nového? Do určité míry se dá říci, že nového je to, že už se nám nic moc nového neděje.

Až mne zamrazilo, jak málo si toho děti pamatujou z Prahy. Svatava aspoň sem tam něco, pro Standu jsou Čechy prázdniny u babičky. Na náš byt, neřkuli náš starý byt, si už prakticky nevzpomíná.

Je to zvláštní stav, nejsme a ještě dlouho nebudeme Maiňané a zároveň přestáváme rozumět Česku. Třeba co může za nenávist, která proměnila české noviny (snad s výjimkou HN) na klony Blesku. V jeden den tři demonstrace proti a tři na podporu v Česku se nevyskytujících uprchlíků. WTF? Dokonce i když chcete argumenty proti migrantům, je lepší otevřít si Spiegel International než to se to snažit najít v česky psaných médiích. První nůž do břicha a žhářský útok, to nám to hezky začíná.

Nikdy dřív jsem nepochyboval, že se jednou vrátíme. Teprve když mi moje židovská kamarádka vyprávěla o situaci v Maďarsku a že se vlastně nemá moc vrátit kam, protože její kamarádi už v Maďarsku taky nežijou, přemýšlel jsem co by se v Česku muselo změnit, abych se už do něj vrátit nechtěl. A pak se rozhlížel po místech v Berlíně, Drážďanech a ve Vídni.

A jsou jiné dny, kdy mám chuť to tu okamžitě zabalit a odletět prvním letadlem, než s váma ztratím kontakt. Takže nevím. Na rok 2015 mám spoustu krásných vzpomínek a furt si to maluju, že 2016ka bude ještě lepší.

Naježeno

Standa stál u dveří vánočního bazaru YWCA a marně se pokoušel do náruče pobrat dárky, co nám za $5 nakoupil. Nemám zdání, jak přesně to probíhalo. Rodiče dovnitř nesmí a děti se vrátí s úhledně převázanými balíčky. Ale přeci jen mne nemohlo nechat klidným, že těch balíků pro nás maj děti víc než my pro ně, jeden tiká a z druhého čouhaj losí parůžky.

Místní noviny z akce publikovaly dvě fotky, na jedné je náš syn a jeho očka září nadšením. No, nakonec to nebylo tak zlé. I ten budík kváká vcelku roztomile.

Když jsme u dárků, v prosinci proběhla akce "Darujte hodinu výuky programování" (Hour of Code). A přestože řada materiálů nepotřebuje překlad nebo je dokonce dostupná v češtině, příliš jsem na ni v Čechách neslyšel ohlas. Níže jsou odkazy, které se Standovi (5) a Svatavě (7) líbily. Martin se letos nezapojil, prý až napřesrok.

1. LEGO Fix the Factory, http://www.lego.com/en-us/mindstorms/games/fix-the-factory - zatímco chápu, že LEGO robota za $350 si nemůže dovolit každý, tahle hra je zdarma. Vlastně je to zjednodušený robot Karel (povely vpřed, otoč, zvedni značku, polož značku), ale s elegantní grafikou
2. Lightbot One Hour Coding, https://play.google.com/store/apps/details?id=com.lightbot.lightbothoc&hl=en - něco podobného, ale už tam jsou cykly a procedury
3. Scratch, http://scratch.mit.edu, je moje nejoblíbenější aplikace z celého seznamu, asi nejbližší skutečnému programování, a umí česky, Svataviny projekty jsou na http://scratch.mit.edu/users/svatule/ Nevýhodou je, že dítě musí být vedeno, samo to nezvládne.
4. Tynder, http://www.tynker.com/hour-of-code/ - furt se mi plete si Tinkerem (dobrá rada - nedoporučujte kolegům Tinker, budete za blbce, a to v lepším případě), do jistě míry podobné Scratch, díky grafice nejzábavnější pro děti, obsahuje kurzy různé obtížnosti
5. Robozzle, http://www.robozzle.com/ - nejtěžší, nejlepší

O mojí Americe

“Tak to přece není, alespoň já teda žiju v jiné Americe,” tweetnu si nad ránem. A pan Moudrý mi na to odpoví: “Ono je těch Amerik asi hodně.” Má recht.

Co se nám před měsícem narodil syn, nacházím zálibu hledat ho v novinových titulcích. “Američané dali na loď laser a střílejí s ním v Perském zálivu.” Martin je americký občan, ostatně jako každé dítě narozené na území Spojených států. “Za protesty proti prezidentovi jsou Američané,” Houpu ho na kolenou. Dobrá práce, Martínku!

Když jsem po porodu vykládal kolegům, jak se u nás zapíjejí děti, vyvolal jsem tím trochu pozdvižení. Pro vnuky prohibice byl obraz podnapilého novopečeného otce zvláště odporný. Že vystřízliví? Netahej nás za nos! A vysvětlujte, že u nás se chodí z porodnice po třech dnech a ne po dni, dvou jako tady. Ve vzduchu zůstalo nevyřčené “ach ti ruští opilci, nebo co jste to za pronárod!”

Stereotypy, teplé kabáty, které se nelehko odkládají. A nemylme se, máme je v šatníku všichni. Jediná výhoda multikulturního světa je, že vás snáze někdo z jiné Ameriky, než v jaké zrovna žijete vy, upozorní, že jste dočista nazí.

Duty calls, http://xkcd.com/386

Byl to porod

"A prosimvás, zavolejte si dopředu, tady jinak v noci nikdo není", říkají nám v porodnici na školení. Já se pak Marjánky ptám, zda by přece jen nechtěla rodit v Ellsworthu nebo Bangoru. Nechtěla.

Potom se dlouho nic neděje. Skoro to vypadá, že porod čeká až dopíšu článek. A s psaním je to takové... koláčové. A taky Ubuntu jsem nainstaloval a přetřídil si fotky.

Citrónový

Když v neděli večer konečně začnu pracovat, praskne Marjánce voda. Je po desáté, sháníme, kdo pohlídá děti a jedem. Zkušená porodní asistentka. co prý napsala knížku o své stáži u Lékařů bez hranic, za sebe pošle zástup a přijde až ráno. Nakonec to celé trvá až do půl čtvrté odpoledne. Závěr je lehce dramatický, neb má dítě otočenou hlavu, místní nechtějí nastřihávat a Marjánka už začíná být unavená.

Ptají se, jestli si nechci sáhnout na klubající se havičku, ale já dobře vím, na které straně lože je moje místo. Aspoň si pak střihnu pupeční šňůru.

V Americe můžete dítě pojmenovat až několik týdnů po porodu (a když na to zapomenete tak i let). Ale Marjánka na mne naléhá, a protože mne učili, že matce na porodním sále se nemá odporovat, vybírám rychle z našich tří kandidátů. Je to Martin.

To je on!

V nejzažší možný termín vyzvednu Svatavu a Standu. Druhé hlídání mi vybouchne, a tak nakonec dorazím i s dětmi na porodní sál, odkud se přesuneme do připraveného pokoje. A další den už domů. Teď už jen počkat si na rodný list a "porodné", které tu neplatí vám, ale naopak platíte vy.

Stejně se to paradoxní, že náš "americký občan" si na svou vlast nebude pamatovat a anglicky bude nejspíš mluvit mnohem hůř než jeho sourozenci.

Surreálné rozhovory se Standou

Rozhovor 1:
- Ve škole hořelo
- Vážně?
- No, a v jídelně z toho popraskal všechen popcorn a museli jsme se jím prokousat ven

Rozhovor 2:
- Co ve škole?
- Sázeli jsme semínka
- Teď na podzim? Co z nich vyroste?
- Už vyrostlo! Zmrzlina.
- Aha
- Nejlepší zmrzlina je banánová.Ta když spadne na koberec, stane se z ní fén.

Nejhorší je, že to pronáší náprosto stejným tónem jako když říká, že k obědu byla pizza a v hodině dělali T-book a B-book ("co je to T-book?" zeptám se a Standa se na mne podívá jak na úplnýho idiota, "přece knížka, kde jsou všechna slova od T!")

Hoří, má panenko!

“To už je třetí auto, co houká a jede směrem k požární zbrojnici. Divný,” povídá Marjánka. Kouknu na Facebook a je to jasný, hoří hospoda, pár bloků od nás. Přesněji, hoří v bytě jednoho z dělníků ubytovaných v podkroví nad ní. Jako disciplinovaný měšťák se nejdu kochat pohledem na plameny, ale sedím doma a sleduju zprávy na internetu.

Jak později zjišťuju, tady na venkově se k požáru chodí. Lidi nosí hasičům občerstvení, hoteliéři s neobsazenými pokoji nabízejí ubytovaným dělníkům zdarma střechu nad hlavou, aspoň na tuto noc, vybírá se na postižené. Americký patos, který obdivuju a zároveň se mu občas posmívám. Už jenom ta fráze, do češtiny nelehko přeložitelná “Because we care!”. Protože my se staráme, protože nám to není jedno.

Když tou ulicí jedu další den na kole, nepozoruju na budově žádné stopy požáru. O pár dní pozděj ji přesto strhnou. Tady se s tím nikdo nepáře. Když nám začne kotel na ohřev vody vydávat divné zvuky, ohodnotí to přivolaný instalatér slovy “Holy shit!”. Na vybourání starého a instalaci nového kotle si musíme počkat, teď se podržte, celých 24 hodin, za což se nám všichni, od instalatéra až po majitelku domu, omlouvají. Jedna z těch chvil, kdy mám chuť emigrovat.

Všechno je jednou poprvé. Stejně mám podezření, že za to může Eat&Run, nádherná knížka od amerického ultramaratonce polského původu Scotta Jurka. Běžím zdejší půlmaraton, v druhé rovinatější půlce se mi daří zrychlit, dvacátý kilometr za 4:00, jak z učebnice, jen mi u toho žbluňká v bříšku. Občerstvovaček je tu totiž mnohem víc než v Praze a v cílové rovince se ukáže, že ani s vodou se to nemá přehánět. Padám na všechny čtyři a zvracím. Lidi mne sledují, já sleduju hodinky, trvá mi to skoro minutu. Do cílených 1:40 se ale nakonec vejdu.

Duck Brook bridge

A měli jsme návštěvu, Ondru, Evu a malou Američanku.

Berlín a Bedna

"V tomto pokoji spala Lana del Rey, ne, neděláme si legraci", přečetl jsem si na dveřích, odhrnul závěs a na první pohled (viz níže) bylo jasné, že se mi v Berlíně bude líbit.

Pohled z okna hostelu

S přednáškou to vypadalo nadějně. Před posluchárnou se shromáždil dav studentů pískající na píšťalky a existovala tedy naděje, že můj zmatený výklad nebude slyšet. Bohužel, ač projevy byly plamenné, nebylo jich mnoho a protestující odtáhli po slabých 30 minutách.

Tihle všichni mi přišli na přednášku

V místě ubytování, Rosa-Luxemburg Strasse jsem měl vše potřebné: několik levných asijských restauraci (doporučuju Maomi a Wok-and-Walk), kavárnu, gay shop, porno kino a tohle nádherný papírnictví.

Ve čtvrtek večer do Prahy, krabičku v Monoloku s papírovými tweety najdu až na druhý pokus.

A potom hlavní bod programu - Bedna. Omylem jedu nikoli do sadů, ale na náměstí Sv. Čecha. A nejsem tu zdaleka sám! Za pár dekád by bylo dobré pro nás duševně slabší zřídit zvláštní kategorii, tzv. gerontoBednu, která se bude konat na jednom místě a týmy budou dostávat stále dokola to stejné zadání.

Na startu dostanu od Káji povinnou zátěž, knihu a dva obrazy. O pár hodin pozděj v tramvaji: "Hele, neznáme se?" "Já myslím, že jo, jen nevím odkud." "Jsem z Wellcome Trust, měl jsem u vás přednášku o RNA editaci" Ještě teď mě mrzí, že jsem se ho nezeptal, na několik technických vypečeností jeho článku.

Brutálním blátivým sešupem pomáham tříčlennému týmu s kočárkem. "Hele, za tohle tě musíme někam pozvat. Jsi z Prahy nebo Brna?" Z Bar Harboru.

Pak už ráno. Usínám. Subjektivně mi přijde, že jsme byli docela dobří, ale to už se zdá být bohužel standardem, ve výsledkách jsme cca v polovině startovního pole.

Do příště musíme zrychlit

Berlín podruhé. Wei-Weiovu výstavu bohužel nestíhám, projdu se z nádraží Braniborskou branou na Unter den Linden, naposledy Alexandrplatz a pak už S-bahn na letiště.

Krásný město. V příštím životě chci být Haribo medvídek.