co se mi tu líbí...
- když zařizovali kino, neměli moc peněz, a tak poprosili lidi, zda by jim nevěnovali gauče - dodnes jsou z nich první tři řady
- malá káva má 12oz (355ml), střední je půllitrová, velkou jsem ještě neměl
- na pop-corn je v kině refill
- mají tu kavárnu Morning Glory (otrocký překlad Ranní Sláva, básnický obrat pro kocovinu)
- v pekárně obsluhuje vopravdická ježibaba
- v McDonaldu je BigMac zdarma (akce na účtence, smí se použít jednou týdně, což odpovídá frekvenci mých cest do Ellsworthu, kupuju si k němu malou kolu - abych dostal novou účtenku)
- jak tu nemám postel (spím na karimatce), zdají se mi sny - se spoustou z vás jsem mluvil, ani o tom nevíte
- v kanceláři máme vychytávky jako motorové ořezávátko na tušky ("bobr") nebo stěnu, po které se dá psát jako po tabuli
- americké černé svorky, co pamatuju z McKinsey. nikdy jsem je moc nepoužíval, ale strašně rád si s nima hraju.
- v kuchyňce je spousta překrásných hrnečků, každý jiný a zjevně jsou součástí eráru. baví mne vybírat si, z jakého budu pít dnes.
- večer se těším, jestli něco bude ve schránce, většinou je
- v autě mám frajerský držátko na kafe
- ať kamkoli zajdu, zajedu, vylezu, je to tam strašně hezký - dnes jsme byli s Markétou a Lindsey na Sargent Mountain
- povedla se mi bábovka
Miloš Čermák píše na Facebooku:
...Ono je to přesně to, co nejvíc obdivuju na Americe. Jak se tam lidé k sobě chovají, jak si jsou ochotní pomoct a jak přežívají, i když ta země má - čistě formálně - velmi nesociální systém zdravotnictví i jakékoliv státní péče.
Připomíná mi to jednu historku, starou asi dva roky, když náš kluk začínal studovat na střední škole v Pensylvánii. Pamatuju si, jak mi jednou v úterý večer přišel email od ředitele školy. Psal všem rodičům a obracel se na ně s prosbou, že jeden z žáků - sirotek původem z Nigérie - nemá kam jet na vánoční svátky, a jestli by ho někdo nevzal k sobě.
Pamatuju si to přesně, četl jsem ten email na badmintonu, který jsem hrál s kamarádem. Na telefonu. Odložil jsem ho s myšlenkou zhruba: "No to určitě, my si sem asi pozveme kluka z Nigérie, jako kamaráde, spadl jsi z americký jahody na znak??"
Za deset minut mi volala moje žena, která je lepší než já, a řekla mi: "Hele, četl jsi ten mail? To je super, poveme toho kluka k nám, zaplatíme mu letenku, příjede s naším Vavříkem, aspoň pozná Evropu!"
Obořil jsem se na ni, že je bláznivá samaritánka, že si o tom musíme přece nejdřív promluvit, že bychom kluka eventuálně snad mohli pozvat, ale ... no prostě, že to musíme promyslet. V duchu jsem si ještě říkal, že teda moje žena je dobrej pošuk.
Dohrál jsem badmintonovej zápas a když jsem se vysprchoval (podotýkám, že uplynulo asi třicet minut od původního mailu), přišel další mail od ředitele školy. Stálo tam, že děkuje všem rodičům, a že prosí, aby už nikdo neposílal další nabídky, že už přišlo PADESÁT nabídek od ostatních rodičů, a že to je celkem postačující.
Chápete?
Docela jsem se styděl. A vždycky, když si z Američanů někdo dělá legraci nebo má snad nějakej pocit "starokontinentální" intelektuální nadřazenosti, tak si na to vzpomenu. Ti lidé jsou silní a mají v sobě geneticky zakódovanej vzorec na přežití. Nemám o ně strach.
Je mi líto nás, co si z Američanů děláme prdel.
...Ono je to přesně to, co nejvíc obdivuju na Americe. Jak se tam lidé k sobě chovají, jak si jsou ochotní pomoct a jak přežívají, i když ta země má - čistě formálně - velmi nesociální systém zdravotnictví i jakékoliv státní péče.
Připomíná mi to jednu historku, starou asi dva roky, když náš kluk začínal studovat na střední škole v Pensylvánii. Pamatuju si, jak mi jednou v úterý večer přišel email od ředitele školy. Psal všem rodičům a obracel se na ně s prosbou, že jeden z žáků - sirotek původem z Nigérie - nemá kam jet na vánoční svátky, a jestli by ho někdo nevzal k sobě.
Pamatuju si to přesně, četl jsem ten email na badmintonu, který jsem hrál s kamarádem. Na telefonu. Odložil jsem ho s myšlenkou zhruba: "No to určitě, my si sem asi pozveme kluka z Nigérie, jako kamaráde, spadl jsi z americký jahody na znak??"
Za deset minut mi volala moje žena, která je lepší než já, a řekla mi: "Hele, četl jsi ten mail? To je super, poveme toho kluka k nám, zaplatíme mu letenku, příjede s naším Vavříkem, aspoň pozná Evropu!"
Obořil jsem se na ni, že je bláznivá samaritánka, že si o tom musíme přece nejdřív promluvit, že bychom kluka eventuálně snad mohli pozvat, ale ... no prostě, že to musíme promyslet. V duchu jsem si ještě říkal, že teda moje žena je dobrej pošuk.
Dohrál jsem badmintonovej zápas a když jsem se vysprchoval (podotýkám, že uplynulo asi třicet minut od původního mailu), přišel další mail od ředitele školy. Stálo tam, že děkuje všem rodičům, a že prosí, aby už nikdo neposílal další nabídky, že už přišlo PADESÁT nabídek od ostatních rodičů, a že to je celkem postačující.
Chápete?
Docela jsem se styděl. A vždycky, když si z Američanů někdo dělá legraci nebo má snad nějakej pocit "starokontinentální" intelektuální nadřazenosti, tak si na to vzpomenu. Ti lidé jsou silní a mají v sobě geneticky zakódovanej vzorec na přežití. Nemám o ně strach.
Je mi líto nás, co si z Američanů děláme prdel.
No comments:
Post a Comment