Zápisky z Maine: Návštěva z Pensylvánie

Když se myš 40 sekund nepohne, bereme to tak že spí.

Pokývám hlavou na souhlas a aby to nevypadalo, že spím já.

Pak myš dáme do nové klece a počkáme, za jak dlouho se tam bude cítit natolik dobře, že se odváží usnout.

V téhle zasedačce jsem ještě nebyl. Nějaká přetopená. Ale zadní stěna je skleněná a skrz ní je překrásný výhled.

Ona myš potřebuje spát každé tři až čtyři hodiny!

Pracovní hypotéza: jsem myš.

Tenhle meeting se mi v pátek bez bližšího komentáře objevil v pondělním rozvrhu. Snažím se především uhádnout, k čemu bych jim mohl být dobrý. V poklusu jsem zhlt půlku oběda, ale na kávu už nedošlo. Potlačuji zívnutí.

Myš dáme do klece s běhacím kolotočem a týden jim od sedmi do sedmi svítíme. Pak zhasnem a už nikdy nerozsvítíme. Počítač počítá, kdy běhá na kolotoči.

Aha. Teda vlastně neaha: “Já se omlouvám, ale můžu se zeptat, proč to vlastně celé děláme?”

Vloží se do toho K: “Víte, tady pan profesor má takový model, kde s narůstající bdělostí roste drajv zase usnout. Spánek je v něm vlastně základní, normální stav, do kterého se stále vracíme.

Tak takhle já tu žiju.